Brianny Krumlovské podzámčí

O mě a mé rodině

Ahoj, jmenuji se Brianny, říkají mi Briny nebo prostě Brí. V rodině, do které jsem se narodila se na mě těšili už od chvíle, kdy moje starší sestry z prvního vrhu odešly do nových rodin. Máma Asta je už starší dáma, tak akorát ve věku, aby mě stihla naučit vše potřebné pro život a abychom si spolu ještě užily spoustu legrace.

Koukejte, jaký legrační mrňous se to vyklubal na svět 15.5.2008. Narodila jsem se jako druhá a vážila jsem 608g. Panička mi v tom fofru bez přemýšlení uvázala kolem krku růžovou mašličku. Později si uvědomila, že její dcery růžovou nesnáší a že mi tedy už předem nejspíš znemožnila stát se adeptkou na to, abych v tomhle domově zůstala. Jenže když se holky vrátily ze školy a školky, obě bezpečně sáhly po mě, růžová nerůžová. Instinkt byl silnější. A tak bylo jasné, že tady už zůstanu. A protože v téhle rodině růžovou fakt nemusí, mašličku mi sundali.

Když všichni bráchové a ségry odešli do rodin, máma Asta si mě moc nevšímala a čekala, až odejdu také. Trochu jsem se nudila, máma byla odtažitá a moje výzvy ke hře brala s nevolí. Všechno se změnilo až po prvním cvičáku. Byla jsem tam sama, bez mámy. Když jsme se vrátili, Asta ze mě cvičák cítila a děsně se urazila. Ale do večera jí to přešlo a od té chvíle si se mnou nádherně hraje a jsme skoro parťáci.

Téměř přesně měsíc po svém odchodu do nového domova se za mnou přijela podívat ségra Beyra Krumlovské podzámčí. Měla jsem obrovskou radost. Pěkně jsme se spolu vyřádily a máma Asta byla spokojená, že si ode mne může chvilku odpočinout. Beyra je trochu vyšší než já a váží 11,7 kg. To já už vážím 12,5 kg, ale nejsem žádný tlusťoch. Mám asi víc svalů a ty jsou těžší.

Návštěvy sourozenců jsou prima, ale kdyby raději jezdili oni za mnou. To cestování mi nějak nedělá dobře. Obzvlášť když musím být s mámou Astou vzadu v kufru. Protože jsme tentokrát jeli mnohem dál než na cvičák, panička si mě položila k nohám. Ale to taky nefungovalo, měla jsem tam málo místa a nemohla jsem se uvelebit. Ale všechny útrapy mi vynahradilo setkání s Bailou. Její rodina byla na dovolené v lesní chatce a to teda bylo něco! Tolik úžasných vůní a příjemných schovávaček. Škoda, že nám to tak rychle uteklo a museli jsme zase do toho protivného auta. Baila je skvělá, úžasně jsme si zadováděly, až už jsme nemohly a nakonec jsme únavou usnuly.

Darcy (Bilwens) to má doma taky bezva. Zahradu má velikou, plnou tajemných zákoutí. Škoda, že bylo takové vedro a museli jsme se držet ve stínu. Až příště za bráchou pojedu, všechno prozkoumám líp. Je to ale už kus chlapa, ten Darcy! Docela mi dal zabrat. No aby ne, když už váží 15 kilo. Ale když bylo třeba, srovnala jsem si ho taky.

Tak konečně znám také další členy své široké psí rodiny. Nejprve mě na táboře ve Varíně seznámili s tátou Hugem. Je skvělý, prima se mnou dováděl. No a setkání s tátou Hugem a pradědou Ursim Biely démon se neobešlo bez focení. No schválně, kolik dvounožců se může pochlubit fotkou s vlastním živým pradědečkem. Ursi je kabrňák, kondičku má dobrou. Ale víc než já ho zajímala máma Asta...

Zato u tety Anny Plavské stráně a ségry Annemarie jsem byla středem pozornosti. Máma s tetou si musely vyjasnit, která má navrch a pak spolu přestaly komunikovat. Toho jsem využila a dováděla jsem chvíli s tetou a chvíli se ségrou. Moc se mi u nich líbilo.

Přetahování s mámou Astou je fajn. Ale o mnoho zajímavější to je se staršími ségrami. Aranea Krumlovské podzámčí i Annemarie Krumlovské podzámčí mě občas nechaly i vyhrát.

Velká panička o mě říká, že už jsem docela samostatná. Aby ne, když musím chodit na procházky bez mámy. Tedy většinou. Fakt je, že svět mimo naší zahradu je úžasně zajímavý a když jdem ven spolu s mámou, tak dovádím s ní a na nic jiného moc času nemám. Heč, už také můžu chodit na volno, protože pro pamlsek si přijdu skoro vždycky. Ta důvěra zavazuje a snažím se poslouchat.

Do města ale s mámou nechodím. Prý taky kvůli socializaci. Líbí se mi tam, hlavně u Vltavy. Tam necourá moc lidí, zato kachen ve vodě je tam dost a občas i nějaká ta rybka. A taky tam občas potkám nějakého psího kámoše a páníčkové nás nechají vyblbnout. No prostě se mám skvěle.

Když za mnou přijel Battýsek, bylo to super odpoledne. Senzačně jsme se pošťuchovali. Ale nic jsem mu nezůstala dlužna i když už je to kus psa. Škoda, že zase musel se svou rodinou odjet, s mámou Astou si tolik neužiju.

Jednou odpoledne začalo místo vody pršet něco bílého a studeného. Nejdřív mi to přišlo divné, ale hodně rychle jsem zjistila, že je to móóóc fajn. Dá se v tom ležet a přitom zůstanu docela suchá. Dá se to lízat, dělají se z toho různé hromádky a koule. Hlavně malá panička, nechápu proč, ty koule dává jednu na druhou. To do toho potom šťouchnu nebo do toho zabořím čumák. A to je pro paničku výzva ke hře, pak se honíme po zahradě. Občas se i válíme, protože to taky náramně klouže. No prostě mě to bílé děsně baví.

Tak mám za sebou první vánoce. Bylo to fajn, páníčkové nám dovolili, co jindy nesmíme a ještě byly odměny a nové hračky. Ten divně vonící strom v obýváku byl tolik lákavý. Chtěla jsem zjistit, jak chutná to lesklé a barevné na něm, ale nedovolili mi to. Nejlepší bylo, když jsem byla s mámou na cvičáku na vánočním závodě. Ještě víc super bylo, když přijela Belvien. Po tak dlouhé době jsem jí chtěla předvést, kdo je tady pánem. Jenže blbnutí je lepší, tak jsme toho řádně využily. Sranda byla, jak nás páníčkové nemohli rozeznat. No fakt, Bel je celá já.

Začátek roku 2009 začal velmi podivně. Nejdříve to na Silvestra rachotilo, blikalo a bouchalo. To se mi moc nelíbilo, ale v obýváku jsem to zvládla v pohodě. Pár dní na to mi začalo být špatně. Přestala jsem žrát a začala blinkat. Panička se mnou musela k veterináři. Dostala jsem fujtajbl píchanec. Jenže mi to nepomohlo, bylo mi čím dál hůř. Tak mě panička odvezla někam jinam, tam se mnou dělali děsné věci. Oholili mi předloktí, bříško, rentgenovali, brali krev. Taky mi napatlali nějaký modrý fujtajbl na břicho a dívali se při tom na televizi. No - nikomu bych to nepřála. Než mě panička odvezla domů, zase mě píchali, byli jak praštěný. A mě bylo čím dál hůř, přestala jsem pít, ani venčit jsem se nechtěla. Bylo mi všechno fuk. Nevím, kolikrát jsem musela cestovat sem a tam, chtěla jsem někam zalézt a umřít. Moc mě bolelo bříško a to blinkání mi vzalo všechnu sílu... Když už jsem začala být apatická a nedokázala jsem vstát, tak mě panička nechala ve zvířecí nemocnici! S cizíma lidma!!! Samotnou. Ale mě bylo stejně docela fuk, co se mnou dělají. A že toho nebylo málo - rozřezali mi břicho a pořád mi něco píchali. Na předloktí mi dali nějaké hadičky a obě tlapy jsem měla zavázané. Trvalo to strašně dlouho. A pak jsem se jednou probudila a bylo mi trošku líp, zkusila jsem si stoupnout, nohy mě chvilku udržely. A ti cizí lidi mě celou dobu otravovali a píchali... Ale brzy jsem pochopila, že vždycky když odejdou, udělá se mi malinko líp. A tak jsem zahnala myšlenky na psí nebe a začala se těšit domů na mámu Astu a páníčky. Dočkala jsem se. Sice i panička mě doma ještě asi týden pořád něčím píchala, dokonce se mi z toho udělaly dvě boule na boku. Ale už jsem začala pít a baštit. Teď už je mi zase fajn. Jenom nechápu, proč mi doma nadávají, že nesmím žrát nic, co mi nedají oni. Dokonce nám s mámou udělali nový plot, taková pitomost. Sice krásně voní dřevem, ale jak mám asi hlídat, když nevidím na ulici. Ještě, že napadl sníh, jinak bych na zahradě moc zábavy neužila. Sníh je prima.

15. 5. 2009 mi byl rok. Myslela jsem, že se na mě vykašlali. Místo oslavování mě naložili do auta a pak po mě chtěli, abych se producírovala v dešti na nějaké výstavě. Prý móc důležitá výstava, speciální klubová. Tak jsem jim to trochu pokazila. Jó, kdyby byl aspoň deštník, možná bych se nevzpouzela. No a v neděli zas žádný dort, prý musím zase do toho pitomého kruhu. Tentokrát jsem tam byla s bráškama a ségrama. Prý svod mladých. Jenže zase bylo vedro a nebavilo mě to. Malá panička se na mě dokonce zlobila, že nechci ukázat zuby. No kdo by stál o to, mít v tlamě nacpaných šest rukou. Ani se mi nelíbilo, jak mě očumovali a měřili, chtěla jsem pryč. Bála jsem se, že se zlobí i velká panička a že z narozenin nakonec nic nebude. Ale překvapili mě. Byl super dortík, taky dárky...ta uzená packa byla ale ze všeho nejlepší! Dokonce jsem ještě kus čmajzla mamině Astě. ...Se divím, že si to nechala líbit.