Drobné příhody

Téměř tři a půl roku našeho soužití se psem, bylo poznamenáno úpornou nespavostí malé dcery. Naše princezna nám dovolila sotva 3,5 hodiny spánku denně a to ještě po nepravidelných dvacetiminutových úsecích. Byli jsme opravdu vyčerpaní a tak jsme nepodnikali žádné dlouhé výlety, ani jsme neabsolvovali žádný výcvik. Ale zato na vycházkách i na zahradě dostávala Astička "do těla".
Pro všechny zastánce výcviku – rozhodně jsem pro. Bohužel jsem těžko mohla předpokládat, že tak obrovská nepotřeba spánku mé dceři vydrží téměř 4 roky. Bylo dlouhé období, kdy jsem byla schopná mluvit pouze v holých větách, protože se mi někam ztrácela slova... Jak se bránilo tělo, o tom ani nemluvím.
Ale Asta na tom kupodivu docela profitovala. Když mě totiž dcerka několikrát za sebou probrala přesně v okamžiku, kdy jsem právě usínala, bouřil se nejenom žaludek. Chodila jsem se tedy uklidnit na zahradu. K velké radosti psa. Takový aport v noci, měl překvapivé výsledky.
Astu také velice bavilo chodit po zahradě s baterkou. Obzvlášť se jí líbilo, když světlo z baterky vyrušilo žížaly. To byl fofr!

Naší první vycházku jsme si skutečně dopřáli až když bylo ukončeno očkování. Asta mezitím získala potřebnou jistotu, že jsme jedna smečka a že ji neopustíme.
Hned na první vycházce nám dokázala, že plemeno hovawart jsme vybrali opravdu dobře.
Tlačila jsem kočárek s dcerkou a pozorovala naše čtyřměsíční štěně. A najednou byl u kočárku obrovský vlčák a jeho zuby scvakly snad pět centimetrů od tvářičky dítěte.
Zůstala jsem stát jako opařená a rychle vymýšlela co nejlépe udělat, aby ten pes dceři opravdu neublížil. Asta to ale vyřešila sama. Narvala se do malé mezery mezi kočárek a psa.
A vyštěkala ho tak, že utekl.

Chůzi po Krumlově považuji, vzhledem k množství turistů, za skvělou školu ke zvýšení sebevědomí pro každého psa. Proto s Astou do vnitřního města chodíme, jak jen to jde. Často se stane, že nás obklopí houf Japonců a chtějí si naší fenu pohladit a vyfotit. Zatím všichni, které jsme potkali měli jasno v tom, co je Asta za plemeno. Také Angličané se dobře orientují ve psích rasách. Němci, jimž je plemeno mateřské, většinou nevědí a ptají se.
Opravdu zvláštní, je ale přístup Čechů. Pokud vůbec reagují kladně, omezují se na konstatování : "Jé,vy máte hezkého vlčáka!". Největší zášť kupodivu pozoruji mezi ostatními "pejskaři".

Ve vnitřním městě máme i několik psích kamarádů, s nimi se Asta hezky vyblbne.
Jednou v zimě šel s Astou páníček. V dálce v parku zahlédl pouze kamaráda retrívra, pustil tedy naší fenu z vodítka, aby se mohla kamarádit. Jenomže pes byl v mžiku u Asty a pokoušel se na ní naskočit! Páníček zareagoval jako zkušený brankář. Skočil lopingem na Astu a snažil se jí zalehnout, aby jí ochránil. Jenže najednou měl psa na zádech. Vypadalo to, že on sám přinejmenším přijde o "panictví" nebo že ho pes alespoň počůrá. Naštěstí majitelka psa nebyla daleko a samozřejmě mu vynadala, proč Astu pouští, když hárá.
Nehárala. Ani kapička krve, žádné zduření. Poprvé hárala až o tři měsíce později. Přesto se to stalo.
Nejveselejší na tom všem ale bylo, že než páníček došel z parku na náměstí, měl několik telefonátů, co že to v tom parku vlastně vyváděl. A také to docela obtížně vysvětloval strážníkům, kteří celou situaci sledovali.

Asta je od malička poměrně žravá, prý po mamince Jessii. Ale když jsem pak viděla lejno, složené ze samého štěrku, nebo mulčovací kůry... naštěstí to dopadlo dobře. Horší bylo, když šly babky na Štědrý den na "půlnoční". Všichni psi v ulici dostali "výslužku". Chudák Asta, zvyklá na své granule, z toho ošklivě zvracela a měla zácpu. Veterinář musel dát něco na rozpohybování střev a antibiotika. Léčili jsme ji až pomalu do března, než jsme se mohli vrátit ke granulím. Od té doby je o Vánocích s námi u stromečku a zahradu pečlivě prohlížím, aby tam nečekala žádná další výslužka.

S roční Astou jsem začala trénovat běh u kola. Ze začátku jsem ji měla na vodítku a jezdila jsem docela pomalu. Asta opět překvapila, jak rychle pochopila, co se po ní žádá.
Miluje výlety na kole. Nejvíc jí baví se mnou závodit. Za každou cenu musí být první.

V době, kdy jsme kolem domu dělali dlažbu, byla Asta velmi unavená. Hlídat ty cizí chlapy jí dalo zabrat. Všude za nimi chodila, aby nedělali náhodou nějakou neplechu. A tak se jednou večer naštvala. Když odešli, zahrabala jim všechny rukavice a nějaké nářadí. Druhý den jsme pak s dětmi hráli bojovku, kdo toho víc najde.

Astička je vůbec lump. Pokud získá pocit, že jí zanedbáváme, nikdy se nám nezapomene dokonale pomstít. To pak nacházíme okousané květy u kytek, převržené květináče, tu a tam díra v záhoně. Když byla opravdu malá, vytahovala z květináčů kytky. Nejsladší pomsta je, když se vyvenčí tam, kde nesmí. A když pak přijdeme domů, sice nás vítá, ale jaksi plazivě, ocas mezi nohama, přikrčená a rychle mizí do boudy. =o)

Škodit, to jí jde opravdu dobře. A vždy si počká do doby, kdy už to nikdo nečeká. Nejvíc jí ovšem lákají nové věci.
Skoro půl roku po tom, co jsme do našeho starého domu dali nové vchodové dveře, jsem si je hlídala. Vždyť to nadlouho bylo to jediné hezké, co na našem domě bylo vidět. Po půlroce jsem si myslela, že nebezpečí už je zažehnáno. Omyl! Okousala mi je po deseti měsících!
Tehdy se, trdlo, dokonce nechala nachytat při činu. Už sice byla docela velká, ale přesto jsme ji zvládli "vytřepat" ve vzduchu jako štěně. Uraženě si vlezla do boudy. A odmítla se s námi "bavit" až do večera. Paličák.

Něco podobného bylo s jejím pelíškem. Ten odolával dokonce půldruhého roku, než se do něj pustila. Bylo to v zimě a ona roztahala drobné kousíčky molitanu po celé zahradě. Co nezvládla ona, to pomohl vítr. Na sněhu to tolik vidět nebylo, ale když roztálo... Sbírali jsme ty kousíčky ještě v létě.